NordJaw 2012 - část druhá
Den osmý. (19.7.2012) - Švédsko
Dnes se opět stáváme cestovateli – máme v plánu se pohnout zase více na sever. Dopoledne jsme věnovali prohlídce vodních mlýnů. Nejedná se jen o mlýny v pravém slova smyslu, tedy k mletí obilovin, ale hlavně o řemeslnické dílničky, které využívaly k pohonu strojů mlýnská kola. Jsou jich tu kolem říčky desítky. Vyráběly se zde cvočky, knoflíky, špendlíky, šperky, truhlářské výrobky, nástroje a zpracovávalo se dřevo (pila). Vše je velmi důmyslně vymyšleno. Říčka odtéká z jezera a je několikrát přehražena. Většinou je před každou dílnou nebo skupinou dílen takováto malá přehrada, která má pro každé kolo vlastní žlab pro vedení vody. Tak si mohla každá dílna individuálně podle potřeby regulovat průtok vody. Pokud vodní práce nebyla zrovna potřeba nebo bylo po šichtě, stavidla se zavřela, aby se voda do přehrady mohla zase doplnit. Jednoduché a geniální. Do dílen jsme mohli pouze nakukovat okny, protože jsou většinu roku zavřené, ale koncem léta pravidelně na několik dní ožívají a návštěvníci tak mohou obdivovat dnes již téměř zapomenuté řemeslnické umění našich předků. Bohužel jsme v tomto termínu měli být již daleko předaleko a museli jsme tuto podívanou oželet.
Přípravy na odjezd se sestávali z nějaké té jednoduché údržby strojů a ze sbalení „Rumunů na výletě“ – tedy naší expediční bagáže. Při donášení zavazadel k motorkám opět nevěřícně kroutíme hlavami, jak se to tam může všechno vejít a po nabalení motorek jak na tom může někdo vůbec jezdit. Ale jo, jde to. Loučíme se s našimi hostiteli (Paša, Monika, Kačka, Amy a Moničiny rodiče) a ve 3 hodiny odpoledne se vydáváme dále. Dnešní cíl je ostrov Tjorn (čti Šššrn), kam nás pozval Hanz, člen švédského jawaklubu. Je to tam asi 350km. Do večera bychom to měli bez problému stihnout. Jedeme po širokých rovných klidných silnicích a čas i počasí nám přeje. Zkusili jsme si lehčí offroad cestu po malém bloudění. Taková příprava na Rusko, i když cesta byla stále ještě bez problémů sjízdná. Kolem byly ohromné výběhy s pasoucími se daňky nebo podobnou zvěří. Na správnou cestu jsme se napojili bez problémů a opět nabrali správný směr. Na ostrov vedl veliký most, ze kterého byl krásný výhled široko daleko. V kombinaci s večerním sluncem nízko na obzoru to byly opravdu úchvatné výhledy. Po telefonické domluvě s Hanzem jsme se potkali na silnici kus od jeho domu. Přijel nám naproti na své Jawě 650 Classic, tedy motocyklu z moderní produkce. Ujal se vedení dovedl naší kolonu až k jeho garáži. Bydlí u pobřeží, uhnuli jsme tedy z hlavní cesty a neskutečně uzoučkou klikatou houpavou silničkou jsme se kolébali za ním. Ubytoval nás v domu (ne v chatě, domečku nebo domku, ale opravdu v domu) pro hosty a po ubytování nás pozval na večeři. Dům pro hosty nás dostal do kolen. 2 patra. Dole obývák, kuchyně, záchod a koupelna, nahoře 3 pokoje s koupelnou a záchodem. Vše jen pro nás. Rychle jsme vybalili věci, umyli se a pak honem na večeři. Hanz bydlí s manželkou v poměrně novém domě pár desítek metrů od našeho domu pro hosty. Přivítali jsme se ještě jednou i s Hanzovou manželkou jméno a byli hned uvedeni do jídelno-obýváku k večeři. Podával se losos s brambory a zeleninou – naprosto fantastické pochutnání. To, co se tady prodává jako losos se chutí, vůní ani barvou s tímhle nedá vůbec srovnat. Buď na čerstvosti lososího masa tak moc záleží (a nedá se obejít ani zamrazováním) a nebo nám tady prodávají něco jiného a vydávají za lososa (tomu bychom se vůbec nedivili). K tomu pivo a na závěr likér. Pohostinností se tady evidentně nešetří. Potom ještě sedíme u čaje a povídáme odkud jsme, jaká byla cesta, kdo co děláme a studujeme a na oplátku se dozvídáme informace i našich hostitelích. Hanz je členem švédského jawaklubu a veterán klubu. Jeden čas působil i jako dovozce nových Jaw do Švédska. Ukázal nám i prospekty a plakáty, které používal k propagaci Jawy. Chce nám ukázat garáž, ale už je dost pozdě a tma, tak se domlouváme až na zítra ráno. Děkujeme za večeři, přejeme si dobrou noc a mažeme spát. Najeto 347km.
Přípravy na odjezd se sestávali z nějaké té jednoduché údržby strojů a ze sbalení „Rumunů na výletě“ – tedy naší expediční bagáže. Při donášení zavazadel k motorkám opět nevěřícně kroutíme hlavami, jak se to tam může všechno vejít a po nabalení motorek jak na tom může někdo vůbec jezdit. Ale jo, jde to. Loučíme se s našimi hostiteli (Paša, Monika, Kačka, Amy a Moničiny rodiče) a ve 3 hodiny odpoledne se vydáváme dále. Dnešní cíl je ostrov Tjorn (čti Šššrn), kam nás pozval Hanz, člen švédského jawaklubu. Je to tam asi 350km. Do večera bychom to měli bez problému stihnout. Jedeme po širokých rovných klidných silnicích a čas i počasí nám přeje. Zkusili jsme si lehčí offroad cestu po malém bloudění. Taková příprava na Rusko, i když cesta byla stále ještě bez problémů sjízdná. Kolem byly ohromné výběhy s pasoucími se daňky nebo podobnou zvěří. Na správnou cestu jsme se napojili bez problémů a opět nabrali správný směr. Na ostrov vedl veliký most, ze kterého byl krásný výhled široko daleko. V kombinaci s večerním sluncem nízko na obzoru to byly opravdu úchvatné výhledy. Po telefonické domluvě s Hanzem jsme se potkali na silnici kus od jeho domu. Přijel nám naproti na své Jawě 650 Classic, tedy motocyklu z moderní produkce. Ujal se vedení dovedl naší kolonu až k jeho garáži. Bydlí u pobřeží, uhnuli jsme tedy z hlavní cesty a neskutečně uzoučkou klikatou houpavou silničkou jsme se kolébali za ním. Ubytoval nás v domu (ne v chatě, domečku nebo domku, ale opravdu v domu) pro hosty a po ubytování nás pozval na večeři. Dům pro hosty nás dostal do kolen. 2 patra. Dole obývák, kuchyně, záchod a koupelna, nahoře 3 pokoje s koupelnou a záchodem. Vše jen pro nás. Rychle jsme vybalili věci, umyli se a pak honem na večeři. Hanz bydlí s manželkou v poměrně novém domě pár desítek metrů od našeho domu pro hosty. Přivítali jsme se ještě jednou i s Hanzovou manželkou jméno a byli hned uvedeni do jídelno-obýváku k večeři. Podával se losos s brambory a zeleninou – naprosto fantastické pochutnání. To, co se tady prodává jako losos se chutí, vůní ani barvou s tímhle nedá vůbec srovnat. Buď na čerstvosti lososího masa tak moc záleží (a nedá se obejít ani zamrazováním) a nebo nám tady prodávají něco jiného a vydávají za lososa (tomu bychom se vůbec nedivili). K tomu pivo a na závěr likér. Pohostinností se tady evidentně nešetří. Potom ještě sedíme u čaje a povídáme odkud jsme, jaká byla cesta, kdo co děláme a studujeme a na oplátku se dozvídáme informace i našich hostitelích. Hanz je členem švédského jawaklubu a veterán klubu. Jeden čas působil i jako dovozce nových Jaw do Švédska. Ukázal nám i prospekty a plakáty, které používal k propagaci Jawy. Chce nám ukázat garáž, ale už je dost pozdě a tma, tak se domlouváme až na zítra ráno. Děkujeme za večeři, přejeme si dobrou noc a mažeme spát. Najeto 347km.
Den devátý. (20.7.2012) - Švédsko
Ráno jsme pozváni na snídani a po ní jdeme všichni společně na krátkou procházku na skalku za domem, kde má Hanz „návštěvní knihu“. Je to cca 5 minut cesty. Na vrcholu je skalnatá plošina porostlá mechem a lišejníkem na které je mohyla z kamenů. Na každém kameni je napsáno jméno a rok a každý takovýto kámen symbolizuje jednoho hosta. No měl jich tu celkem dost, o tom žádná. Dostáváme štěteček a barvu a zvěčňujeme se. Je tu pěkný výhled na móře a část ostrova, takže se tu chvíli potloukáme a fotíme jak do pamětí foťáků tak do mozku. Mě tam pár fotek zůstalo asi tam zůstanou napořád. Po procházce přišla konečně řada na garáž. Hanz nám s neskrývanou radostí ukazuje všechny svoje poklady. Má tam sportovního Opla ze 70 let, šlapačkovou krosku, silniční a terénní Hondu a pro nás nejzajímavější Jawu Libeň, což je úspěšná závodní terénní dvouválcová Jawa 350 se souběžnými písty – tzv. jednohup. Snažíme se jí nastartovat, ale nakonec musí přijít roztlačení. Moc se na ní nejezdí a chvíli trvalo, než jsme jí probudili ze zimního spánku. Pak ale chytla a šla jako za mlada. Ještě nikdy jsme tento stroj naživo neviděli ani neslyšeli a byl to docela zážitek. Hanz na ní vyhrává veteránské enduro závody a pochvaluje si, jakou má ten motor sílu. To mu věříme, protože stačilo, aby při průjezdu kolem nás trošku přidal plyn a zadní kolo okamžitě prokypřilo podloží. Bohužel musíme jet, protože máme na dnešek opravdu smělé plány a tak uklízíme garáž a pak se pakujem k odjezdu. Loučíme se a vyrážíme asi v 9 hodin směr Norsko. Hanz nás jede kousek vyprovodit na 650 a pak pokračujeme zas sami. Dnešní smělý plán doufal v dosažení české ambasády v Oslu, jenže je pátek a tak bychom tam museli být nejdéle ve 3 hodiny a kdo ví, jestli bychom tam někoho ještě zastihli. S tímto plánem se loučíme asi ve 2 hodiny (J), kdy nám do Osla schází ještě tak 3 hodiny cesty. Cesta ubíhala prostě o dost pomaleji, než jsme čekali. Bylo dost objížděk kvůli opravám silnic a výstavbě nových a to dost zdržuje. Rozhodujeme se tedy pro cestu k našemu dalšímu naplánovanému cíli a to Rudolfovi v Hemnes. Je to kousek pod Oslem a máme to tedy po cestě. Rudolfa jsme kontaktovali, stejně jako Hanze, emailem přes skandinávské jawakluby ještě v ČR a byli jsme k němu pozváni, když budeme mít cestu kolem. V Hemnes jsme chvíli tajtrlíkovali sem tam a vyptávali se na něj, protože jsme neměli přesnou adresu, ale nakonec jsme jeho dům nebo lépe řečeno statek na samotě našli.
Rudolf nebyl doma. Jeho dcera nám řekla, že jel někam za prací, ale že se tak za hodinu vrátí, takže tu na něj počkáme. Stojíme vedle majestátního typicky dřevěného a evidentně hodně starého domu. Rozměrově sedí spíše na stodolu. Má 2 patra a spoustu oken, takže jen zběžným pohledem je každému jasné, kolik místností tam musí být. Sloupy u vchodových dveří jsou hodně nahlodány zubem času, je až s podivem, že to ještě drží. Ke vchodovým dveřím bychom si nestoupli ani za nic. Hned vedle je menší domek, ve kterém bydlí Rudolf s rodinou. Uprostřed otevřeného dvora je malé jezírko obrostlé stromy a za ním velká červená stodola. Třetí stranu pomyslného obdélníku půdorysu dvora uzavírá velké skladiště a budova, o které se domníváme, že asi bývala sýpkou. No počkáme si na Rudolfa, on nám to jistě řekne. Rudolf dorazil přibližně po hodině a ihned se nás ujal a to, že u něj zůstaneme minimálně do zítra bral jako hotovou věc. Motorky jsme zaparkovali ve stodole vedle dvou řad fungl nových vojenských Jaw dříve vyvážených pro švédskou armádu, a hned nám šel ukazovat, kde budeme spát. Trošku jsme se zhrozili, když nás vedl do onoho „strašidelného“ domu (postranním vchodem), ale Rudolf nás ujišťoval, že až na ty sloupy u hlavního vchodu je dům staticky v pořádku. Je starý přes cca 300 let a dřív sloužil jako dům rodiny vlastnící farmu. Ten menší domek byl pro služebnictvo. Procházeje domem jsme si všímali spousty věcí. Například to, jakou má ten dřevěný dům ohromnou atmosféru. Vzduch je prosycen vůní dřeva, při chůzi jsou slyšet různé tlumené duté zvuky, skřípání a vrzání a vůbec je to takové tajemné. Teď nemyslím, že by to celé nějak moc vrzalo (pokud zrovna člověk nešlápne na uvolněné prkno) až by to bylo nepříjemné. Jsou to tiché zvuky, ale člověk má pocit, že ten dům žije, nevím jak to popsat. A ta historie z toho jen dýchá. Další věcí, které jsme si ihned všimli je to, jak je dům od podlahy až ke stropu naplněn motocyklovými díly, motocykly nebo jejich částmi a to všechno JAWA! Rámy, motory, nádrže, plechy a tak dále. Mlčky valíme oči a jdeme mlčky dále. Náš pokoj je paradoxně ten nejvzdálenější z celého domu. Alespoň si můžeme při té dlouhé procházce užívat atmosféru celého domu. V místnosti si vyskládáme věci a hned jdeme za Rudolfem dolů, který na nás nedočkavě čekal, aby nás mohl provést svým královstvím. První, co nás zajímalo, bylo jeho muzeum motocyklů, o kterém jsme se dočetli na stránkách skandinávského jawaklubu. Rudolf nás zavedl k onomu stavení z venku vypadajícím jako skladiště a ihned po otevření dveří se nám naskytl pohled na ohromnou osvětlenou místnost plnou převážně tmavě červených motocyklů (tedy těch nejlepších motocyklů) Jawa. S posvátnou bázní jsme vešli dovnitř a jen valili bulvy. Těch motorek tam bylo opravdu hodně. Jedna těsně vedle druhé, že se mezi nimi nedalo ani projít a to vše ve třech řadách. K vidění tam byly všechny klasické typy od péráků, kývaček až po kaliforniany a i novodobé Jawy 350 a 650. Nechyběly ani crossové modely jako Libeňák nebo šestidenní. Ve sbírce jsme objevily i modely ČZ, například populární skútr „prase“ nebo čezeťácké sportky. Ani nejmenší kubatury nepřišly zkrátka. Pionýry by nemohly v takovéto sbírce jednoznačně chybět. K vidění byl dokonce i New Pionýr, tedy čtyřtaktní s čínským motorem. Rudolf si ho pochvaloval, že jezdí výborně. Mohli jsme obdivovat též motocykly čtyřtaktní jako například Jawa 500 OHC nebo 350 OHV. Třešničkou na dortu pro zpestření byla předválečná čtyřtaktní „anglie“ značky Norton. To vše by nakonec nebylo až tak převratně úžasné, neboť takových stejně nebo lépe obsazených jawamuzeí je u nás několik, ale to, že se taková sbírka nachází až v Norsku, to nás prostě dostávalo do kolen. A navíc bylo vidět, jak Rudolf tou značkou žije a kolik informací o ní ví. To bylo prostě z našeho pohledu těžko uvěřitelné. Zdi muzea byly polepeny dobovými plakáty JAWA nebo ČZ popřípadě ověšeny smaltovanými plechovými tabulemi s logy obou značek nebo cedulí servis a tak dále. Vlajek České republiky nebo Jawy tu bylo také požehnaně. Po obvodu celé místnosti stály prosklené vitríny s dalšími sběratelskými exponáty. Nejvíce nás zaujala sbírka starých benzínových vařičů většinou švédské výroby, ale nechyběly ani české, o kterých Rudolf mluvil jako o velmi dobrých a spolehlivých. Samosebou jsme jen mlčky nekoukali, ale bavili jsme se o historii Jawy a o všech modelech a tak dále, no prostě bychom se tam mohli bavit doteď. Opravdu bylo o čem. Nebýt toho, že jsme v rozhovoru narazili na něco, co měl Rudolf uložené ve skladu, tak bychom tam odsud hned tak neodešli. Přesunuli jsme tedy do skladu. To jsme ovšem o témata k hovoru nepřišli, ba naopak. Pro nás to byl sklad s velkým S. Regály až do stropu, vše systematicky poskládané v popsaných bednách plných náhradních dílů – nových a z původní výroby. Jak Rudolf několikrát řekl, vše je „brad new“, tedy zbrusu nové. Dokonce i kompletní motory, nikdy nenastartované a to včetně rarit, o kterých jsme slyšeli jen z vyprávění nebo třeba nikdy. A tady se tyto unikáty válí na zemi v několika kusech! Například pérácký 350 motor s hliníkovými válci a úplně jinými kanály. Tohle je sen každého z nás. Taková nezměrná zásoba dílů! A hlavně původních a kvalitních. Jsou to totiž náhradní díly ze zásob švédské armády, které Rudolf všechny skoupil před několik lety, když se tyto stroje vyřazovaly z výzbroje. V podstatě se z toho dají složit od šroubku desítky motocyklů a ještě zbyde hromada náhradních dílů. Pro představu – bylo to několik dlouhých kamionů materiálu! Z čeho se nám ale opravdu točila hlava bylo to, jak v tom měl Rudolf pořádek. Prostě věděl o všem. Dvakrát lusknul prsty, udělal dva tři kroky a najednou držel v ruce hledanou součástku. Když si vezmu tu mou garáž, což je krcálek 3x5 metrů, kde mám pár náhradních a nějaké to nářadí a nikdy nic nemůžu najít, tak jsem si tam připadal (abych citoval větu ze slavného českého filmu) jak momentálně zaostalej. Tomáše z toho podle jeho slov doslova mrazilo v zádech. Ze skladu jsme se přesunuli do posledních dveří, kde byla dílna. Já vím, že se pořád opakuju, ale upřímně zas musím říct, že takovou dílnu jsem prostě v životě neviděl. Ta vybavenost, pořádek a prostory – to je prostě fantazie. To se to pak pracuje! To není práce, to je koncert! Uprostřed dílny stál Rudolfův osobní motocykl Jawa 350 pérák. Podle jeho slov nejlepší motorka. Jezdí na ní pravidelně na srazy Skandinávských jawaklubů, takže poměrně dost daleko – i do Finska. Zas nějakou dobu tam debatujeme nad renovací motorů a motocyklů. Rudolf se rozhodl věnovat nám jeden zbrusu nový benzínový vařič švédské armády z poválečné éry a ukázal nám jak ho rozchodit. Moc pěkná věcička, bude se hodit. Je nám to blbé si ho jen tak vzít, nicméně Rudolf na tom trval. Naší další zastávkou je opět starý dům, kde jsme se stali svědky několika dalších raryt, které nám byly se zápalem sběratele ochotně ukázány. Už bylo dost hodin, tak jsme se rozhodli pokračovat až zítra a byli jsme pozváni na večeři. U večeře jsme povídali o našich plánech, kam pojedeme a co navštívíme a dostali jsme několik cenných rad. Rozhovor se stočil do všeobecnějších témat, takže jsme se dozvěděli i něco o Norsku a o Rudolfovi. Například běhával závodně orientační běh po celé Evropě. Pochází ze sedlácké rodiny, velkou část života se živil jako zemědělec, až před několika lety se začal naplno věnovat svému koníčku a založil na tom živnost. Na jawách začínal jako malý chlapec jezdit po okolí a tak jeho vášeň začala. Říkal, že Českou republiku má velmi v oblibě a že uvažoval o tom, se k nám přestěhovat. Ale domov je prostě jenom jeden. Takhle jsme debatovali do pozdních večerních hodin. Slunce zapadlo asi v jedenáct hodin za obzor a to bylo znamení, že už je pomalu čas jít spát. Venku nám Rudolf ještě popisoval, jak v zimním období sem tam vzplane obzor polární září. S touto myšlenkou uleháváme do postelí a za tichého ukolébávání zvuků staletého domu jedeme na Jawách do říše snů. Najeto (nepočítaje sny) 268km.
Den desátý. (21.7.2012) - Norsko
Dnes máme v plánu vyrazit zase dál i přes to, že bychom mohli bez problémů ještě zůstat. Určitě bychom se tu nenudili. Ale počasí vypadalo pěkně a zase tolik času nemáme, takže se rozhodujeme ukousnout další porci kilometrů z expedičního plánu. Nakonec stejně ještě celé dopoledne trávíme s Rudolfem obdivováním dalších jeho pokladů všude možně po staveních. Točíme s ním i rozhovor a chtěli bychom, když bude čas a dostatek záběrů, udělat o něm a jeho sbírce malý dokument. Po několika společných fotografiích a přáních šťastné cesty startujeme stroje a za klasických kouřových efektů studených dvoutaktních motorů mizíme v dáli. Na Rudolfovu radu se vyhýbáme průjezdu Oslem a podjíždíme ho z jižní strany trajektem. Trajekt trval cca 30 minut a ušetřil nám minimálně 2 hodiny. Známe ty velkoměsta. Zbytek dne jedeme v podstatě stále po dálnicích. Ono jich tedy v Norsku moc není. Nacházejí se jen na jihu podél pobřeží v oblasti větších měst. Na méně frekventovaných úsecích přecházejí v dvouproudé rychlostní silnice. Norské dálnice jsou mimo jiné zajímavé tím, že jsou v celé délce v noci osvětlené pouličním osvětlením. No není se jim co divit, když světla si co půl roku moc neužijí. Ale Norové si tohle můžou směle dovolit, neboť jejich země jim co se energetického potenciálu mnohé nabízí. To, že 99% veškeré energetické výroby v zemi zaujímají vodní elektrárny, mluví za vše. Zbytek energie tvoří větrné elektrárny společně progresivní technologií osmotických elektráren využívajících tlakových rozdílů sladké a slané vody na polopropustné membráně. Norové prostě umí využít výhody své země na maximum. Ekologicky a levně, za což jim tleskám. Bohužel ne každá země nabízí tolik možností. Naše trasa vedoucí podél pobřeží nabízela i hezké okolí a tak jízda byla příjemná a rychle utíkala. Mohli jsme obdivovat okolní minifjordy a psychicky se tak připravovat na ty velké, které na náš obdiv ještě čekají. Jako místo dnešního táboření jsme vybrali opravdu luxusní odpočívadlo u dálnice pár desítek kilometrů od Kristiansandu. Od parkoviště vedla cesta na malé návrší nad odpočívadlem, na kterém byla vyhlídková plošina. To jsme si zvolili jako místo našeho dnešního odpočinku. Pod rozhlednou jsme rozbili tábor a okamžitě započala příprava večeře. Koupili jsme v akci nějaké rybí filety, tak šup s nimi do ešusu ať už je to hotové. Musíme uznat, že norské potraviny jsou opravdu kvalitní. Ono to file mělo opravdu nějakou chuť! Chutnalo nám velmi. Hlad je zažehnán, tak můžeme jít spát. Ještě šálek čaje při západu slunce a hurá do spacáku. Najeto 318km.
Den jedenáctý. (22.7.2012) - Norsko
Budíme se až v 10h již za plného slunečního svitu. Že nám není hamba! Pomalu se soukáme ze spacáků a připravujeme snídani, což je klasicky musli zalité čajem. Říkáte si určitě, že takový blivajz byste do huby nevzali, ale je to pár dní, co jsem si myslel to samé a teď se tomu musím smát. Je to naprosto univerzální, jednoduchá a vydatná snídaně, která se (jak jsme se nakonec přesvědčili) dá jíst pořád. Jako důkaz je zbytek naší expedice, kdy snídani ovládl právě tento pokrm. S hrůzou zjišťujeme, že nás v noci přišli navštívit komáři a že vypadáme jako příšerky. Tomáš to dostal do očního víčka, takže na jedno oko skoro neviděl. Po následujících několik dnů jsme mu nikdo neřekl jinak než „Pirát“. Najíždíme znovu na dálnici a míříme do Kristiansandu. Museli jsme kvůli pirátovi dočasně změnit náš jinak obvyklý zasedací pořádek, neboť se mu špatně koukalo, takže pomyslný žlutý trikot se slovy „jeď furt rovně“ připadl na mou hlavu. Kristiansand jsme jen profrčeli a dalším cílem má být nejjižnější bod Norska Lindesnes. Cestou míjíme ceduli odkazující na jednu z nejvyhledávanějších Norských atrakcí – Kazatelnu. Kazatelna (Preikestone) je skalní převis, který padá kolmo dolů 600m až k mořské hladině. Není tam žádné zábradlí, takže jdete po vodorovné skále až k okraji a najednou propast dolů. Zní to velice lákavě, ale počasí bylo dosti pošmourné s nízkou viditelností a hlavně je to tam turisticky doslova našlapané, což nás odrazovalo asi nejvíce. Naše cesta tedy směřovala rovnou do Lindesnes. Zde se to turisty sice také poměrně dosti nepříjemně hemžilo, ale nacházet se na nejjižnějším cípu Norska pro nás bylo s přihlédnutím k našemu severnímu cíli důležitější. Mohli jsme obdivovat zdejší funkční maják a vedle něj původní historický, který fungoval v podstatě jako velké ohniště, které z dálky varovalo lodě před ztroskotáním. Mezi auty a převahou obytných karavanů se vymotáváme z parkoviště (zde se výhoda jízdy na motocyklu nedá popřít) a prcháme pryč od turistů. Dnes bychom měli projet první norskou národní cestu, která leží před Stavangerem. Počasí nám bohužel moc nepřeje a tak opět lezeme do nepromoků a užíváme si mokrý přejezd hor s výhledy do mokrých fjordů. Po přejezdu hřebene opět klesáme a to až na úroveň moře a jedeme po pobřeží. Ráz krajiny se hodně změnil, je tu opravdu rovina a kolem spousta polí a farem. Zde začíná naše první národní cesta. Je to tu hodně zemědělské, připomíná to jih Švédska. Ani bych se nedivil, kdyby z této oblasti pocházela většina Norské zemědělské produkce. Déšť na chvíli ustal a vypadalo to, že chvíli vydrží tento stav neměnit. Proto se rozhodujeme hledat rychle místo na spaní. Nejde to tak snadno, jak jsme čekali, protože je tu hodně polí a soukromých pozemků. Nakonec jako vhodné místo na spaní prohlašujeme opuštěné štěrkové parkoviště na kraji městečka asi 20 km před Stavangerem. Rychle stavíme stany, vaříme večeři a musíme zalézt, protože déšť začal znovu nastupovat. Po téměř celodenní jízdě v dešti nejsme v úplně nejsušším stavu, ale dá se to přežít. Déšť stále sílí a je čím dál chladněji. Jdeme radši spát a s nadějí očekáváme prosluněné ráno. Najeto 318km.
Den dvanáctý. (23.7.2012) - Norsko
Tak naše přání se nevyplnila a po probuzení stačil jediný sluchový vjem na to, aby nám nálada klesla na bod mrazu. Pršet nepřestalo a při pohledu na oblohu asi ani nepřestane. Nikomu se ze stanu nechce a tak odjezd neustále odkládáme. Nakonec k odjezdu využíváme chvíli, kdy déšť polevil. I tak ale musíme do nepromoků už ve stanu a pak v nich skládat a balit mokrý stan a ostatní věci. Nepromoky mají jednu zásadní nevýhodu v tom, že se v nich člověk nesmí hýbat. Pokud tak učiní, je během pár minut mokrý zevnitř. My tedy konkrétně z obou stran. Se slovy „to se roztrhá“ mizíme z parkoviště a celý den jedeme v dešti J. Ve Stavangeru kupujeme záložní baterii do kamery, protože jí vybíjíme rychleji, než stíháme nabíjet, a tak není kamera vždy k dispozici. Stoupáme znovu do hor a i přes nepřízeň počasí velmi silně vnímáme krásy okolní přírody. V tuto chvíli je pro nás Norsko zemí vody, protože je voda doslova všude. Nejen že neustále padá z nebe, ale po jedné straně silnice se modrá mořská hladina, na druhé je skála, ze které co pár metrů padá vodopád těsně vedle silnice a silnice samotná by se mohla stát oficiálním sponzorem aquaplaningu. Ale svým způsobem je to nádherný pohled, protože něco takového člověk hned tak nevidí. 20 vodopádů najednou žádný problém, a to ani nemusíte otáčet hlavu a vše je v jednom zorném poli. S přihlédnutím k těmto skutečnostem nás fakt, že voda z moře není vůbec slaná ani nepřekvapil. Na pohodlné pití to sice není, ale na vaření žádný problém. K pití si můžeme načepovat každý ze svého vodopádu. Pavlovi při horském stoupání podivně vynechával motor, až nakonec definitivně chcípnul v tunelu, do kterého se vjíždělo doslova skrze malý vodopád. Jedinou výhodu to má, že na nás při jawení alespoň nebude pršet. Naštěstí je tunel dost široký a je na krajnici dost místa, takže nijak nepřekážíme. A to jedno auto za 10 minut nemůžeme za provoz ani počítat. Závada je po několika desetiminutách neúspěšného startování a zkoumání stroje identifikována jako probíjející fajfka svíčky. Po několikerém osušení, nandání a zase sundání se motor daří po roztlačení nastartovat a za dočasného ukrutného dýmu z nespálené směsi z výfuků Pavel vítězoslavně hlásí možné pokračování v jízdě. Tou dobou jsme již totálně promočení a tak padá rozhodnutí ubytovat se v chatce. Máme štěstí a bereme poslední volnou chatku v nedaleké vesničce. Správce nám poskytl možnost parkovat motorky ve stodole, a tak i ony si budou moct od deště odpočinout. Naše chatka je naprosto luxusní. Není to jen místnost s postelemi, ale má i kuchyni, velkou chodbu, záchod a koupelnu s teplou vodou. Kuchyně je vybavená jak spotřebiči, tak nádobím. Hned všude pouštíme topení naplno a rozvěšujeme mokré věci – takže všechno. Dopřáváme si večeři u stolu hodnou spořádaných lidí a po ní horkou sprchu. Nezávisle na sobě se shodujeme, že by se měla udělovat Nobelova cena za horkou vodu. Večer trávíme psaním mokrých deníků, pitím čaje a sledováním televize. V Norsku (nebo obecně ve Skandinávii) se vůbec nedabují filmy jako u nás. Vše se jen titulkuje. Proto jsme mohli sledovat hollywoodské trháky jako doma. Asi i díky tomu umí seveřané tak dobře anglicky. Je pozdě večer, je čas jít spát. Nemá to tu sice tu stanovací romantiku, ale to pohodlí je tak příjemné… Najeto 351 km.
Den třináctý. (24.7.2012) - Norsko
Vydatný spánek přišel opravdu vhod. Balíme usušené věci, snídáme a připravujeme se na odjezd. Ještě navštěvujeme krámek s outdoorovým vybavením, který provozuje majitel chatek. Je výborně vybavený hlavně pro lovce a rybáře a krásně zařízený. Bohužel ceny korespondují s kvalitou vybavení a navíc za norské ceny, takže nic pro nás. Kupujeme jen impregnační sprej a Pája kupuje nepromokavé návleky na boty. Platíme kartou, ale i tak je po zaplacení je výrazně lehčí… Před odjezdem provádíme drobnou údržbu strojů a poté vyrážíme. Je sice zataženo, ale neprší. Sem tam vysvitne sluníčko. Cestou stoupáme do hor, cesta se klikatí jak had. Konečně si užije i druhý převodový stupeň plný plyn. Popravdě si nejvíce užije ten, co jede za námi, protože modrá kouřová clona má dnes kvůli horším rozptylovým podmínkám všechna esa v rukávě. Naštěstí je tu velmi malý provoz, takže podkuřujeme jen sobě. Po sjezdu z hor jedeme zase podél pobřeží. Bereme cestou 3 malé trajekty. Počasí se uráčilo do polojasna a slunce se již tolik neschovává. Vytváří úchvatnou podívanou, kdy jdou krajinou pruhy světelných paprsků a pruhy stínů. Zvláště na modrozelené mořské hladině je to nádherné. Podél pobřeží míjíme četné ovocné farmy. Pěstují se tam hlavně jahody, jablka a třešně. U cest je vidět mnoho samoobslužných stánků s ovocem. Ovoce je tam v malých košíčkách a vedle nich kasička – zákazník si vezme ovoce, do kasičky zaplatí adekvátní částku a hotovo. Žádný prodavač nebo hlídač. Pochopitelně se tomu podivujeme, ale tady to holt funguje. Je nám trochu stydno, ale jiný kraj, jiný mrav. Je to úžasný pocit, když z člověka spadnou ty obavy z krádeží, které u nás nosíme všichni a možná si to už ani neuvědomujeme. Tady jdeme nakupovat a všechny věci necháme bez obav před obchodem na motorkách. Věříme tomu, že i tohle je důvodem, proč jsou tady lidé tak přátelští a působí tak klidně a vyrovnaně. V jednom městečku jsme si opět zahráli hru „jdi do obchoďáku a kup to nejlevnější, co tam najdeš“. Měli jsme štěstí – v akci byly vepřové stejky! Táboříme na odpočívadle u silnice a děláme si stejky na lovečáku s nejlevnějším chlebem. Úplná fantazie. Jelikož se z dálky pomalu přibližovala bílá stěna a obloha byla divně dočervena, rozložili jsme si spaní pod stříškou u záchodů. Snad nás policajti nevyhodí. Jo počkat, my jsme v Norsku – tady o policajta nezavadíte. Tak dobrou noc. Najeto 246km.
Den čtrnáctý. (25.7.2012) - Norsko
V noci nás ona bílá stěna dostihla a přinesla s sebou jemné mrholení. Stříška naštěstí poskytla dostatečnou ochranu. Tomášovi se zdál kuriózní sen, že nás vyháněla policie a měli jsme zaplatit pokutu 6000NOK. Po snídani Tomáš jawí spojku, protože ho štve neustálé pískání při vyřazení na neutrál. Zní to jako když se hádá myší rodina o pozůstalost, což ve mně vyvolává záchvaty smíchu (to je asi to, co ho štve nejvíc :) ). Zjišťujeme, že kulička vypínacího mechanismu spojky není kulatá, ale je hodně zploštělá a úplně suchá bez maziva. Pak se tam ty myši nemají hádat. Provizorně mažeme sprejem na řetěz a razíme dál. Je zataženo, mraky jsou nízko. Cestou projíždíme 7 km dlouhým tunelem, který má uprostřed kruhový objezd. Takových tunelů na světě asi moc nebude. Najíždíme na další norskou národní cestu vedoucí přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je to opravdu neskutečný pohled. Je v cca 1300 metrech nad mořem a je to opravdu pustina. Je tu hrozná zima. Odhadujeme kolem 4 nebo 5 stupňů a neustále fouká vydatný větřík. Stačí vyndat ruku z rukavice a nastavit přímo do větru a do minuty vám mrzne, že jí skoro necítíte. Potřeboval jsem si odskočit, ale rozhodl jsem se, že to radši ještě chvíli vydržím J. Silnice vede středem plošiny a tak opravdu můžeme obdivovat její velikost, protože jí přejíždíme celou napříč. Je nám zima, tak zastávky omezujeme na minimum. Poté opět stoupáme do hor a užíváme si úchvatná panorámata. Obloha se vyčistila a svítí nám i slunce, takže je trochu tepleji. Cesta je poměrně rovná bez zatáček a vůbec se nezdá, že by nějak výrazně stoupala. Jak jsme se pak večer všichni shodli, při jízdě jsme byli udiveni, proč musíme jet na trojku a čtyřka to vůbec nebere. Opravdu to vypadalo, že jedeme po rovině. Zvláštní. Jedeme průsmykem mezi zasněženými vrcholky hor a ledovcovými jezery. Vypadá to tu jako ve scénách z Pána prstenů. Ani se nám odtud nechce, ale následující klesání do prosluněného údolí nakonec zvítězilo a tak bez lítosti jedeme dál. Při klesání je každým metrem znát jak se otepluje. Tomášovi při sjezdu na neutrál motorka samovolně chcípá, takže zhasíná světla a jede s vypnutým klíčkem. Pájovi motorka zas při dlouhých jízdách na neutrál nestíhá dobíjet, takže nakonec i on jede bez motoru. Tak to taky zkouším a je to příjemné. Můžeme si to dovolit, jsme tu úplně sami. Takto se „spouštíme“ až do údolí ke státní silnici E18. Tam se snažíme štelovat Tomášovi karburátor, aby nedocházelo k samovolnému chcípání motoru při sjezdu na neutrál. Něco jsme s tím provedli, tak uvidíme, jestli to bude lepší. Vydáváme se prosluněným údolím po široké, prázdné silnici. Míjíme četné zemědělské farmy, které jsou nerovnoměrně rozprostřeny podél silnice. Silnice vede po rovině a kolem ní rostou do majestátních výšek osamocené skalnaté a nahoře lesem porostlé „homole“ mezi kterými prosvítá oranžové podvečerní slunce. Připadáme si jako v Chorvatsku – teplo, ty skály všude kolem. Opravdu se jelo nádherně a člověk se cítil báječně. Ze silnice poté uhýbáme na menší silničku vedoucí opět do hor. Stoupáme na další plošinu, kde po pár km rozbíjíme tábor. Je tu s námi pár karavanů, ale lidi tak nějak nikde. S Tomášem se jdeme umýt do místní zurčící říčky. Je studená jako prase, takže pištíme jak malý děti, když tam lezeme. O nějakém důkladném mytí nemůže být řeč. Trošku se ošplouchneme, vyčistíme zuby a honem běžíme do spacáků. Chvíli trvalo, než mě přestaly brnět nohy. Jdeme spát asi v 10 hodin. Je pořád světlo jako ve dne. Dnes 397km po „up and down“ norských silnicích. Jsme grogy.
Den patnáctý. (26.7.2012) - Norsko
V noci byla fest zima. Je poznat, že máme nějakou tu nadmořskou výšku. Teď je ale obloha jasná a slunce doslova pálí. Vzduch je ale pořád poměrně dost chladný. Snídáme na lavičkách u říčky a dopisujeme deníky. Poté následuje balící rituál a za chvíli již opět ženeme naše 45 let staré stroje nezkrotnou rychlostí dále. Opět krajinou konáme vertikální oscilace a při dalším stoupání Tomášovi začne motorka ve vyšších otáčkách vynechávat. Stavíme tedy na lesní cestě a snažíme se přijít co s tím je. Zkoušíme předstih, měníme části zapalovací soustavy, karburátor a nic. Pořád to zlobí a dokonce to jede ještě víc nahovno :). Do toho se začne znovu ozývat ta zpropadená „nekulička“ z poloautomatu spojky. Mazání sprejem nepomáhá, chtělo by to vazelínu a tu nemáme. Sluníčko svítí, je konečně hezky teplo a příjemně - prostě ideální počasí na to skejsnout v lese a vrtat se v motoru :) Národní cesty s úchvatnými výhledy a okolní krajinou si projedeme hezky za deště a v mlze, to umíme. Hodiny plynou a už nás to začíná docela štvát. Nakonec se daří banální výměnou fajfky zapalovací svíčky problém se zapalováním redukovat na provozuschopnou mez. Problémem ale zůstává ta spojka. Chceme tedy zastavit nějaké kolem jedoucí auto a zeptat se na nejbližší servis, kde by nám mohli darovat kuličku ze starého ložiska. Jezdí tu sice tak jedno auto za hodinu, ale máme štěstí. Za zatáčkou se vynořuje bílá dodávka. Stopujeme ji a koukáme jako vejři, protože má českou SPZ. Natrefili jsme na Štefana, Čecha pracujícího v Norsku jako automechanik užívající si právě svojí dovolenou při cestách po Norsku. Svět je malý nebo zázraky se dějí – vyberte si. Sdělujeme mu náš problém. Bohužel s sebou vazelínu nemá, tak si jí smíme trošku odebrat od ložiska předního kola jeho dodávky jménem Igor (Ford transit s pravostranným řízením, který si přivezl z Irska, když tam pracoval). Štefan vzpomínal na časy, kdy také jezdil po republice na Jawě a tak více povídáme, než opravujeme. Je už odpoledne a nemá cenu jezdit dál, protože bychom toho moc nenajeli a hlavně servisy už budou mít zavřeno, takže kuličku neseženeme. Štefan má radost, že si může pošprechtit česky a přichází s nabídkou, ať se tu někde společně utáboříme a zůstaneme do zítra. Pivo prý platí on. Mrkli jsme na sebe a ani nebyla potřeba telepatie – stačil jeden pohled na zasněné slintající kolegy a bylo rozhodnuto. Sice ani jeden z nás se nehonosí jménem Al Koholík, ale pít pořád jenom vodu z řeky… Takže jsem se Štefanem vyrazil na nákupy a kluci mezitím doskládali motorku do pojízdného stavu. Tábořiště jsme našli kousek od našeho celodenního stanoviště a tam jsme u ohně popíjeli a diskutovali do noci. Vypito 20 piv, najeto 69km ( přepočteno na kilometry - žereme stejně jako naše Jawy. Nemáme si tudíž navzájem co vyčítat :) ).
Konec druhé části. Na shledanou u třetí.
Konec druhé části. Na shledanou u třetí.