NordJaw 2012 - část první
Jak to všechno vzniklo?
Tato otázka se jistě nabízí každému, kdo někdy četl nebo slyšel o podobných více či méně dobrodružných podnicích. Celkem jednoduchá otázka ovšem v našem případě ne zrovna jednoduchá odpověď. Co vlastně bylo tím prvotním podnětem? Touto otázkou jsme se poměrně dlouho zabývali. Nakonec jsme dospěli k názoru, že podnětů bylo více a až jejich náhodná kombinace vyústila ke zrození myšlenky podniknout tuto výpravu. Asi každý, kdo jezdí na motocyklu, má v sobě skrytou touhu podívat se na ní i někam dál než jen kolem komína. Přecijenom sama jízda na motocyklu dává člověku pocit svobody a o to víc to láká někam dále. Chuť poznávat nové věci a touha po dobrodružství tomu jen napomáhají. Jenže kam? Urbanizovaná Evropa kolem nás příliš dobrodružství nenabízí. Podnikli jsme několik dálkových jízd napříč a kolem naší republiky, ale chceme jet někam daleko, někam, kde to bude jiné než tady. Původně jsme chtěli podniknout cestu do Alp na Grossglockner, ale z toho nakonec sešlo, protože jsme neměli hotové motorky a připraveného skoro nic. Inspiraci nám poskytla cesta do jižního Švédska, kterou jsme s Pavlem absolvovali autem v roce 2008. Do dneška si pamatuji, jak na mě Skandinávie zapůsobila svým vnitřním klidem a celkovou všudypřítomnou pohodou. Už tenkrát jsme si řekli při proplouvání lesnatou severskou krajinou po širokých opuštěných silnicích, že sem bychom se jednou chtěli na motorce podívat. Samotný nápad se zrodil na podzim 2011 paradoxně v Německu, kde Pája tou dobou studoval. Sestavil prvotní nástin trasy a poté jsme se všichni shodli na tom, že bychom tuto cestu opravdu chtěli podniknout a opravdu na přes 40 let starých Jawách. Ale znáte to, jak dopadají tyhle plány. Na začátku je ohromné nadšení, pak následuje vlna výmluv a problémů aby nakonec zůstalo jen ticho po pěšině. Ale ne každý plán musí takhle dopadnout. Stačí jen trošku chtít a nepolevit. Každý by si měl jít za svým snem. Pak se věci začnou trochu hýbat. Tím se rozjede nezastavitelná série událostí. Zařizování sponzorů, víza, vybavení, náhradní díly, úpravy a opravy motocyklů, zjišťování informací atd. V kombinaci se školou a prací je to v podstatě několikaměsíční non stop jízda. Pak se ale člověk najednou probere na Jawě mezi fjordy ozářenými odpoledním sluncem, které hází úžasné duhy u šumícího vodopádu. Je to sen? Ano. Splněný sen. Když se chce, tak to jde. A věřte, že my jsme opravdu chtěli!
Den první. (12.7.2012) – Odjezd z Plzně
Původní plán odjet 10. června se klasicky nepodařilo dodržet, byl tedy odsunut na 12. června. Důvodem nebyl jen klasický nedostatek času na přípravy, ale i Tomášovo zdravotní problémy a v neposlední řadě také jednání se sponzory. Do posunutého termínu se podařilo vše vyřešit, takže nám již nic nebránilo vyrazit. Oficiálním místem odjezdu bylo plzeňské Náměstí Republiky. Čas odjezdu byl stanoven na 12:00 SEČ. Vyprovodit nás přišlo poměrně dost lidí, kterým děkujeme za podporu. Zastavovali se u nás i náhodní kolemjdoucí a vyptávali se, kam jedeme. Jejich údiv po sdělení našeho cíle nás již ale nevyváděl z míry, ani když následovala otázka, jestli tam jedeme na tomhle. Odjezd se samozřejmě zpozdil, neboť Tomáš si nechal pro příjezd akademickou třičtvrtěhodinku. Ale nevadí, budeme mít spoustu času ji dohnat. Lepení samolepek sponzorů zabralo také nějaký ten čas. Nakonec se nám daří společně odstartovat a započíst tak naši dlouho očekávanou expedici. Naše cesta vede z Plzně směr Plasy, Kralovice, Kadaň a hraniční přejezd Vejprty. V Plzni trošičku sprchlo (ano, v téhle fázi cesty tomu ještě říkáme déšť), ale z Plzně jsme již upalovali prosluněnou odpolední krajinou. „Tak jak daleko asi dojedeme?“, říkáme si v duchu, ale myšlenky se rychle rozplynou a my si užíváme na dlouhou dobu zřejmě poslední kilometry českých silnic. „Ten vítr je pěkně nepříjemnej.“ říká Pája na naší první zastávce a my mu dáváme za pravdu. Se mnou a s Tomášem to taky pěkně hází. Ještě stále si zvykáme na naše naložené stroje a tenhle vítr nám to podstatně ztěžuje. Je to takový křest ohněm. Ale nepochybujeme, že se nám to bude hodit. Stáčíme se ke Krušným horám, bohužel přímo proti větru. Dost nám to snížilo průměrnou cestovní rychlost J . Opatrně se mezi sebou vyptáváme, jakou rychlost jsme měli zařazenou na konkrétních úsecích. Nakonec zjišťujeme, že jsme měli všichni tři čtyřku kvůli protivětru jen na ozdobu a že tedy žádný ze strojů není výkonově pozadu a nemusíme se tedy za něj stydět. Pomalu stoupáme serpentýnami a nabíráme nadmořskou výšku. Podstatně zvětšujeme rozestupy a v duchu chválíme naše rozhodnutí jet na dvoutaktních motocyklech. Dvojka a plný plyn probudily v motoru každého z nás draka chrlícího mocný dvoutaktní výkon. Odpočinout jsme mu dali až na vrcholu, kde jsme si udělali malou přestávku. „Pánové, pálení bramborový natě!! Já neviděl na metr dopředu!“ přehání Pája jako vždycky. „No hlavně, že tobě to nehulilo vůbec! Tou svou kouřovou clonou jsi mi zatarasil výhled na celý severní Čechy.“ pokouším se ho setřít já. „To bylo jako když blafne zapařenej stoh.“ V tomhle duchu se nese zbytek naší konverzace chvílemi rušené sinými poryvy větru a šustěním větrných elektráren. Jen Tomáš se usmívá, protože jede celou dobu na polosyntetiku. Musíme s Pájou v mysli oba objektivně uznat, že mu to kouří minimálně, ale ego mu teda hladit nebudeme. Při sjezdu dolů si všímáme na německé straně černých hrozivě vypadajících mraků. Ve Vejprtech začíná lehce krápat, stavíme tedy u Penymarketu pod stříškou abychom se schovali a dali si svačinu. Pája jde nakoupit, já běžím do blízké benzínky koupit nálepku CZ. Mám starou okresní značku bez EU proužku a měl bych tedy tuto nálepku v zahraničí mít. Naštěstí jí mají. Do oka mě cvrnkla velká nálepka Začátečník. Pár milisekund jsem bojoval a nakonec podlehl pokušení jí koupit. Co bych to byl za kamaráda, no řekněte. Akorát jsem potkal s Pájou při výhodu z krámu. Mlčky jsem mu ukázal nálepku, dvakrát jsme na sebe mrkli a zadržujíce smích jsme se vydali k Tomášovi. Vzal to sportovně, s klidem. Přece těm hajzlům neudělá radost. Jen utrousil cosi o sviních převlečených za kamarády a nalepil jí na kufr. Déšť se mezitím proměnil v docela slušnou bouřku, takže můžeme v klidu dojíst teplou sekanou. Docela přišla vhod. Bouřka je za chvíli ta tam a tak sedáme a míříme směr Chemnitz. Nebyla to dobrá volba. V Chemnitzu nejen lehce bloudíme, ale také pořádně zmokneme a Pájovi se podaří ulovit říšškou pokutu za nesvícení. Naštěstí se s policajtem zakecal a ten mu dal pokutu jen 5€ se slovy: „Za to, že umíte tak dobře německy. Ale níž už jít nemůžu.“ Jinak naštěstí bylo vše OK. Jedeme dál. Dost bloudíme, protože je to všude rozkopané a objížďkami se to jen hemží. Asi jsme někde podjeli bludnou trolej nebo co. Navíc je tu asi největší hustota semaforů na světě a zelenou se dost šetří. Nabíráme velké zpoždění a dali bychom cokoli na světě, abychom byli už pryč. Daří se nám uniknout ze spárů velkoměsta a po zkušenostech objíždíme Lipsko raději obloukem. Už se stmívá, máme ještě kus cesty do Brandemburku, kde bychom měli dostat azyl na studentských kolejích. Tam se dostáváme pozdě večer, ukládáme motocykly do „cyklovýběhu“ a stěhujeme ten náš „namoklý cirkus“ do předsíně Dilary a Sue, našich tureckých hostitelek. Znají se Pájou a s Tomášem díky fenoménu Erasmus. Něco pojíme, popijeme, popovídáme a jdeme spát. Sprcha taky celkem přišla vhod. Najeto 440km.
Den druhý (13.7.2012) – Noční trajekt
V 9 hodin začínáme vstávat. Velmi pomalu, s klidem. Obědváme snídani a mračíme se z okna na nehezké počasí. Německo nás moc neuchvátilo a teď se na nás navíc mračí už od rána. Je tam zima, sychravo. O tom jsme se přesvědčili na vlastní kůži, když jsme byli nakoupit v místním supermarkeru, který byl Pájou po dobu jeho pobytu zde v Brandemburku experimentálně určen jako nejlevnější, bohužel však ne nejbližší. Moc se nám do toho počasí s motorkama nechce, dokonce uvažujeme, že zůstaneme ještě jeden den. Pak to ale musíme zavrhnout. Za jedno hlásí na druhý den podobné počasí a hlavně by nám ten den mohl pak někde chybět. Takže s rychlostí nám vlastní se začínáme balit a po rozloučení s ostatními vyrážíme. Je asi půl druhé, trajekt nám jede z Rostocku v 11 hodin, takže máme celkem dost času. Ale je lepší mít rezervu. Cesta je zdlouhavá, nezábavná a unavující. Není tu na co koukat. Vesnice jedna jako druhá, zdá se nám, že jedeme v kruhu. Fouká vítr, každou chvíli dešťová přeháňka. Při odbočování na nájezd na dálnici se Tomášovi povedlo položit motorku. Prostě projížděl zatáčkou a najednou koukáme, že jede po zadku a motorka v leže před ním. Stalo se to tak rychle, že nám chvilku trvalo, než jsme si to uvědomili. Jeli jsme za ním, takže jsme museli opatrně zabrzdit, abychom se tam taky nesložili jak domino. V protisměru naštěstí nic nejelo a Tomáš měl tedy přistávací dráhu celou pro sebe. Ve filmu by to možná byla docela zajímavá podívaná, ale nám to tak v onen moment panické hrůzy a zástavy srdce nepřipadalo. Pro popis celé události bude jistě lepší komentář herce a režiséra v jedné osobě: "Při odbočce na dálnici se mi v malé rychlosti sklouzlo zadní kolo a s ním i já a Verunka. V ten okamžik mi to přišlo jako hotová věc, která se odehrává kolem mě, ale já s tím nemůžu nic dělat - jako bych se díval na něco za sklem. Při cca 5 m dlouhé klouzačce mi hlavou projelo, že bych měl vypnout klíček - už jsem na něj ale nedosáhl.Verunka ležela na pravém boku přetočena do protisměru. Vstal jsem a okamžitě jsem jí zvedal, aby případné projíždějící auto nemělo podobný problém. Rychlá vizuální kontrola - ohnutý pravý předkop, jinak se zdá, že je vše OK.“ Jako důkaz opravdu kluzké vozovky budiž fakt, že na mém oblečení není při prvním ohledání žádná viditelná oděrka. Takže všichni jsou živí a zdraví a jede se dál vstříc trajektu." Nestalo se mu bohudíky vůbec nic a motorce také ne. Jen předstupačky (neboli "Pájou profesionálně svařené předkopy") se na pravé straně adekvátně zdeformovaly. Ani tenký nepromok se neprodřel. Prostě štěstí. Chvíli jsme to tam okukovali, furt se ujišťovali, že je všechno OK a museli jsme odehnat policejní hlídku, která se tu z ničeho nic objevila a zajímala se, co se stalo. Ten asfalt byl opravdu jako led. Stačilo se rozběhnout a sklouznout se v botách a člověk jel několik metrů. Bezpečné Německo! Po tomto incidentu jsme pokračovali dál a bez problémů dorazili až do Rostocku k přístavu. Do odjezdu trajektu zbývají cca 3 hodiny. Parkujeme motorky před čekárnou a jdeme koupit lístky. Z toho deště jsme navlhlí, takže se v čekárně sušíme. Píšeme deníky, sms, koukáme do map a ty 3 hodiny utečou jak voda. Je čas se nalodit. Po pár minutách nás trajekt zhltne jako Jonáše velryba. Měřítko by bylo ovšem značně větší, ta loď je prostě obrovská! Má několik podlaží o rozloze velkého parkoviště. Aut se tam vejde strašně a těch kamionů! S motorkama si tam připadáme jako pidižvíci. Obsluha nás navede na místo pro motocykly. Jsou tam v podlaze oka pro ukotvení motocyklu lany. Snažíme se je tam nějak přivázat, ale obyčejnými lany to moc dobře nejde. Kurty by byly lepší. Nakonec to nějak zpunktujeme a jdeme hledat místo na spaní. Sedačky jsou všechny zabrané, byli jsme pomalí. Tábor rozbíjíme na chodbě u záchodů J, protože je tam zásuvka. Nebyl to moc dobrý nápad, protože celou noc se kolem nás klátili alkoholem posilnění Němci, vracející se do kajut z barů. Špunty do uší by byly málo. Řvali, dupali, mlátili dveřma. Prostě Němci na dovolený. Kvalitní spánek v ceně trajektu bohužel nebyl. Najeto 260km.
Den třetí. (14.7.2012) – Švédsko
Trajekt nás vyklopil v Trelleborgu v 6 hodin. Dnes máme v plánu obrazit známé zde na jihu Švédska. Nejprve jedeme navštívit Anderse. Potřebujeme nahnat kilometry, tak bereme část cesty po dálnici. Všude je tu hrubší asfalt typický pro Skandinávii. Na takovém asfaltu by to Tomášovi nepodklouzlo. No ale nechceme ho s Pájou podceňovat J Krajina je tu na první pohled rozdílná od Německa, ale ne zas tak o moc. Přecijenom jih je poměrně dosti zemědělsky využíván, protože je tu nejvhodnější klima pro pěstování plodin. Většina plochy je tvořena zemědělskou půdou, jen sem tam nějaký ten lesík. Všude jsou vidět pro sever typická červená stavení. Koukání po okolí nás na moc dlouho nezabavilo a tak nastupuje dálniční nuda. Po těch 6 hodinách velmi lehkého spánku to není nic příjemného. Kilometry ale naskakují hezky rychle, tak ještě chvíli vydržíme. Alespoň se nám vypálí olej z výfuků. Na jednom z nájezdů na dálnici mi při napojování praská pojistka. Jawa má bohužel jen jednu a v kombinaci se zapalováním VAPE nejen všechno zhasne, ale chcípne i motor. Pája kolem mě profrčí jako by se nic nestalo a je ten tam. Evidentně mu na tom nepřišlo nic divného J. Zastavuji v odstavném pruhu a zkoumám příčinu zkratu. Nenacházím nic a pojistky pořád praskají. Mám podezření na kontrolky, už jsem s nimi jednou problém měl. Mezitím telefon od Páji: „Zdar hele kde si?“ „Praskla mi pojistka, tak se to tu snažim vopravit.“ „Tak jí vyměň“ dostávám od Páji cennou radu nad zlato. „Hmm, jenže když jí vyměnim, tak vona zase praskne“ pohřbívám Pájovo naivní představu o vyřešení mého problému. „Já zjistim co s tim je a dojedu vás. Počkejte tam, kde jste. Dyštak zavolam.“ Staví u mě motorkář a ptá se, jestli je všechno v pořádku. Říkám, co se stalo a že to během chvíle opravím, že si nemusí dělat starosti. Docela mě to potěšilo, jak jsou tu nápomocní. Odpojuji kontrolky, dávám pojistku a ono to zas jede. Super. Dojíždím kluky a pokračujeme zase spolu. Pak sjíždíme z dálnice a po krásných širokých prázdných „okreskách“ míříme za Andersem. Po cestě mi zase párkát praskla pojistka, vždycky jsem jí jen vyměnil a ujel zase pár kilometrů J Pak padá podezření na blinkry. Zkouším tedy neblikat a ukazovat rukama. Tato kouzelná úprava můj problém vyřešila a vynesla mi 9000km absolutně bez poruchy J ! K Andersovi jsme se dostali po poledni. Byl z nás docela na větvi na čem že to jedeme. Je to kovaný harleyář a Jawa mu připadá jako tintítko. Označil nás za „Hell’s teddybears“ – pekelní plyšoví medvídci. Naše další cesta vede k Pašovi, který nás bude hostit několik dní. Cestou přibývá lesů a ubývá provoz na silnicích. Velká část z toho mála aut, co vidíme, jsou naleštěné americké káry z 60. a 70. let. Prostě nádhera. Míjíme i krásná jezera, kterých je v této oblasti hodně. Děláme dost přestávek na focení a natáčení. Času máme dost. Jede se nám bezvadně a užíváme konečně tu skandinávskou pohodu a klid. Dobré náladě pomáhá i počasí, které je konečně hezky slunečné. Kdyby to tak vydrželo po celou dobu! K Pašovi do Nissafors se dostáváme k večeru. Pájovi asi 50 metrů před jeho barákem při slavnostním příjezdu slavnostně chcípá motor a nejde nastartovat J Pak zjišťuje, že mu došel benzín. Sranda musí bejt. Motorky parkujeme pod balkónem hned vedle obří trampolíny. Bydlíme v bytě pod Pašou. Tento byt mu budeme následujících několik dní pomáhat rekonstruovat jako dík za finanční sponzorský dar, který nám věnovala jeho rodina. Večer si napráskneme nácka domácím gulášem. Aby se nám lépe spalo, jdeme vytrávit na krátkou procházku po okolí. Najeto 355km.
Den čtvrtý až sedmý. (15-18.7.2012) – Švédsko
Během této doby jsme se pohybovali po švédském komunu Gnosjo, konkrétně v okolí Nissafors, kde jsme bydleli. Komun je místní členění oblastí podobně jako u nás okresy. Každý má svůj znak nebo můžeme říci erb, který vás vítá na hranicích jednotlivých komunů. Naší hlavní náplní je rekonstrukce bytu, kde pracujeme se sádrokartonem, odstraňujeme staré tapety a připravujeme zdi na omítku. Docela pěkná práce. Navíc provádíme též stěhovací práce – no prostě práce všeho druhu. Nějaký čas ovšem věnujeme i okolí a obhlížíme místní přírodní úkazy a pamětihodnosti, mezi které patří například soustava vodních mlýnů, nespočet jezer, ale i na místní poměry hodně vysoký kopec Isaberg, který v zimě poskytuje velmi pěkné svezení na lyžích. Jinak je to tu dosti rovinaté. Obdivujeme severská dřevěná stavení, kterých tu je absolutní většina. Dřevo je tu hodně levné, protože tu roste všude. Asi by se i vyplatilo ho dovážet do ČR. Je tu poměrně mrtvo, protože Švédové přes léto prakticky nepracují – všichni mají dovolenou. Mohli jsme se o tom přesvědčit na vlastní oči, když jsme navštívili místní kovodělnou fabriku, kde jsme chtěli poprosit o svářečku. Pájovi totiž praskl svar na blatníku, takže tam plandal jen na jednom šroubu. V celé fabrice byly jen 2 lidé. Naštěstí jedním z nich byl svářeč Sven, který nám ochotně od problémů vypomohl. A ještě jsme dostali kafe se zákusky, prostě pohoda. Poslední den jsme si udělali výlet do High Shapparalu, což je ohromný westernový park. Pěkná podívaná. Lusknutím prstu se ocitnete na divokém západě, mezi Indiány nebo Mexikánci. Pochopitelně ceny byly pro nás dosti nepříznivé, ale žijeme jenom jednou že? V předvečer odjezdu jsme se poprvé vrhli na údržbu dosud bez problémů fungujících strojů, která spočívala v podstatě jen v lehkém dopnutí řetězů. V reakci na moje občasné praskání pojistek mi kluci v rámci hry "expedičních naschválů" slavnostně předávají "sadu pojistek" sestávající se z několika stovkových hřebíků do krovů (tedy údajně pojistka 50A) a několika druhů menších samořezných vrutů (20A a 30A). HA, HA! Pája měnil převodový olej, který nestihl vyměnit před odjezdem z Plzně. Zatím si nemůžeme stěžovat. Jawa – jakkost, radost! Zítra vyrážíme na sever do Norska. Celkově najeto (popojížďky) cca do 100km.
To je prozatím vše, co se nám podařilo dosud sepsat :) Těšíme se na Vás u dalšího dílu. Snad brzy nashledanou.
To je prozatím vše, co se nám podařilo dosud sepsat :) Těšíme se na Vás u dalšího dílu. Snad brzy nashledanou.